Slon v pokoji – Earl A. Grollman

“Je to opravdu jako s velkým slonem v malém pokoji. Slon tu velice překáží, ale nikdo o něm nemluví.” Smrt může často představovat takového slona – je až příliš přítomná, je nepřehlédnutelná, ale jak o ní mluvit? Raději vůbec.

Kniha amerického rabína Earla Grollmana otvírá těžko uchopitelné téma smrti pro dospívající, kteří již nejsou dostatečně dětmi na to, aby dokázali smrt přirozeně přijmout, ale ještě nejsou natolik dospělí, aby se se smrtí zvládli sami vyrovnat. Blízké setkání se smrtí vyvolává obrovské množství emocí, které je právě především v období emocionální nestability lidského dospívání potřeba zpracovat s tou největší citlivostí, ale i otevřeností. Autor zde nabízí řadu možností, jak pracovat s emocemi, jak se zbavit stresu, který v nás může smrt vyvolat, na koho se obrátit o pomoc v těžkých chvílích. Postupně provádí truchlícího dospívajícího od prvních chvil po úmrtí, ke zvládnutí nejbližších dní, až po myšlení na budoucí život, spolu se vzpomínkami na zesnulého. Pomáhá také mladým lidem přijmout veškeré pocity ze smrti – nechat je uvědomit si, že jsou přirozené a je potřeba jim dát průchod, stejně jako je potřeba období zármutku opustit a umět se znovu radovat ze života.

Máváme ti, dědo – Martina Špinková, Šarlota Filcíková

“Může dědeček, který zemřel, přiletět letadlem a pak si je strčit do kapsy? Proč peče Ferdova maminka harmonikový dort? Mohou šaty o nás něco povídat? A smí se dát do rakve velbloud?”

Odchod blízkého představuje spousty dětských otázek. Některé jsou plné zvědavosti nad místem, kam se milovaný člověk vydal, jiné se týkají podivuhodného pohřebního obřadu, některé vyjadřují obavy, zda se zemřelý bude mít na novém místě dobře a zda na nás – kteří jsme zůstali na světě – pořád myslí. Kniha Martiny Špinkové a Šarloty Filcíkové se pokouší řadu takových otázek zodpovědět, zatímco vypráví příběh tichého odchodu dědečka očima malého dítěte. Autorky nás postupně provedou celým praktickým procesem přípravy posledního rozloučení – od omytí a oblékání těla k organizaci pohřbu, až po pohřební hostinu, na níž rodina již začíná překrývat smutek vzpomínkami na krásné chvíle strávené s dědečkem. A právě v takových vzpomínkách lze najít útěchu – bolest ze ztráty se zda menší a přijetí smrti jednodušší.

Když Dinosaurům někdo umře (Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké) – Laurie Krasny Brown a Marc Brown

Smrt je všudypřítomnou přirozenou součástí života a týká se každého z vás, ať už jste člověk, kočka nebo snad dinosaurus. Autoři útlé publikace se na několika stranách pokoušejí přiblížit proces ztráty blízkého v jeho celistvosti – co vlastně znamená žít a co zemřít, proč a jak umíráme, ale především jak se cítíme, pokud do našeho života smrt zasáhne. Skrze rodinu dinosaurů nahlížíme na situace smrti, které se mohou velmi lišit, ale vždy představují velké množství emocí, se kterými se potýkají nejen dospělí, ale také děti. Pro ty mohou být tyto emoce často velmi obtížně uchopitelné, a proto je třeba nabídnout jim společné sdílení či vysvětlení – nejen toho, co se děje, ale právě také toho, co cítí. Kniha poukazuje na strach, který může v dětech smrt vyvolat. Nejen strach ze smrti jako takové, ale také obavy, že už nic nebude jako dřív. I proto je zásadní dostatečně citlivý přístup během celého procesu truchlení. Zdůrazněna je role rozloučení a následného vzpomínání, díky nimž může být celý proces odchodu blízkého lépe uchopen a lze dojít klidného smíření a uchování hezkých vzpomínek, namísto strachu a bolesti.

Návštěva malé smrti – Kitty Crowther

Jak vlastně vypadá smrt? Jak vnímat její příchod?

Drobná publikace belgické spisovatelky a ilustrátorky Kitty Crowther otevírá náročné a tíživé téma v něžném příběhu personifikované smrti, jež tráví své dny odváděním zemřelých ze světa živých. Její poslaní je však naplněno neštěstím a smutkem. Nikdo její příchod nevidí rád, přináší jen strach a chlad. Až do chvíle, kdy s ní má do jejího království odejít holčička Evelína. Ta ji přivítá s úsměvem, vděkem a úlevou. Smrt jí pomohla od nemoci a bolesti, která ji za života sužovala a ona se s klidným odevzdáním vydává na cestu do království mrtvých, aby vstoupila do andělského života.

Autorka se příběhem pokouší zaplašit strach z příchodu smrti, ale také ukázat její vlídnou stránku – úlevu od utrpení, přijetí do láskyplného náručí. Vykresluje zde představu o domnělém posmrtném světě, v němž je o mrtvé dobře postaráno a kam je kromě smrti samotné doprovodí anděl s něžnou tváří – není se tak čeho bát.

Milá Joy – Gary Andrews

Komiksová kniha Garyho Andrewse dává nahlédnout do těžkého procesu vyrovnávání se s náhlou smrtí milované ženy Joy, které je spolu se svými dvěma dětmi vystaven. Zcela bez přípravy, zcela bez návodu, jak žít dál. Svůj příběh zaznamenával ilustrátor formou kresleného deníku, do něhož zachytil s humorem a nadsázkou vše, s čím se musela rodina vyrovnávat.

Andrews postupně předkládá situace, kterými musel on a jeho děti projít – podivné bezčasí prvních dní, které vystřídal nezastavitelný proud smutku a slz. Smutek ho provázel další dlouhou řadu dní, vztah s ním se však pomalu měnil – z nelítostného tyrana prvních měsíců, k nenápadnému, ale stále přítomnému stínu smutku, až po tichého společníka, který sice není vítán, ale je tolerován a akceptován. Vývoj smutku ale nebyl lineární, a to především u dětí – náhle objevenou radost opět vystřídal prudký pád do hlubokých bolestných vod zármutku. S ubíhajícím časem se stále více objevovaly vzpomínky na krásné chvíle s Joy, více než smutek to byl pocit něhy, při pohledu na některou z jejích věcí. Až se jednoho dne dostavilo tiché přijetí naplňující klidem. Rodina se společně učila novým rituálům, zvykala si na nový život. A přesto, že se vše vrátilo časem do normálu, alespoň co se běžných návyků týče, už nikdy nebylo nic jako dřív. Vše se změnilo, ale bylo potřeba jít dál. A tak se táta s dětmi učil být znovu šťastný v tomto novém světě.

„Každý den jsme se učili, jak se s naším novým životem vypořádat. Každý svým vlastním, někdy docela překvapivým způsobem. A věci se pomalu začínaly podobat normálu, i když „normál“ se nenávratně změnil. Všichni tři jsme se učili radovat a být šťastní…“

Myši patří do nebe – Iva Procházková

Myška Šupito v lese utíká před lišákem Bělobřichem, avšak zakopne a při pádu utrpí smrtelný úraz. Vidí své myší tělo z výšky a setkává se se svou zesnulou sestřenicí a strýčkem, kteří ji doprovází do nebe. Průsvitná duše myšky se vznáší vzhůru a přes hustou mlhu a dostává se na loďku plující po jezeře, kde je možnost se rozloučit se životem. Dále myška postupuje s ostatními zvířaty k bráně, kde ji přivítá koza, jež v hlávce zelí nalistuje záznam o jejím životě. Další zastávkou jsou půvabná údolí s potůčky a jezírky – jakási koupelna, kde je potřeba umýt svou duši. Krokodýl a vlaštovka ji pak doprovodí do zábavného jeskynního lunaparku. K jejímu překvapení se tu potkává s lišákem Bělobřichem, který se s ní chce kamarádit. Myška nejprve odmítá, ale potom souhlasí. Lišák ji v nebi už neohrožuje. Dozvídá se o něm, že zemřel den po ní. Hrají si spolu a spřátelí se. Dále jejich cesta směřuje do mořského kina, kde každé zvíře v soukromí sleduje film svého života. Myška vzpomíná na své dětství, maminku, domov v lese, první lásku. Zatouží vrátit se zpátky domů. Také lišák chce zpátky do lesa. Opouštějí jeskyni a jezero a na parníku společně odplouvají. V kině si mohli přát jedno přání, které se jim splní. Myška si tajně přeje, aby se narodila jako liška. Lišák, aniž by znal myšky přání, si přeje, aby se narodil jako myšák. Na parníku si svá přání sdělují a jsou zaskočeni – oba se chtěli více podobat tomu druhému, aby si mohli společně hrát a více se přátelit. Projedou mlhou a jejich přání se vyplní. Žijí v lese. Z myšky Šupito je liška a z lišáka Bělobřicha je myšák. Jejich přátelství trvá, ač jsou rozdílní a mohlo by se zdát, že silnější bude slabšího pronásledovat, není tomu tak.

Kniha byla vydána r. 2006. Na jejím podkladě byl roku 2021 natočen půvabný animovaný seriál. Kniha i film jsou vhodné pro děti od 9 let. Tajemství smrti a života po ní dětem otevírají formou srozumitelného pohádkového příběhu, který je zaujme. Pozitivní téma přátelství dvou hlavních zvířecích postav pomáhá dětem zmírnit strach ze smrti a vybízí k přemýšlení o tom, zda může duše člověka být nesmrtelná.

Čekala jsem miminko, ale… – Příběhy o ztrátě dítěte v těhotenství – PhDr. Lucie Lebdušková

Kniha je věnována těžkému tématu, jakou je ztráta miminka v těhotenství. Autorka, psycholožka a psychoterapeutka oslovila maminky, které tuto událost prožily a sepsaly své příběhy. Úvodní a nejdelší část je věnována spontánním potratům. Ženy popisují návaly intenzivního smutku, zmaru, prázdnoty a další dopady na psychiku ženy v návaznosti na své prožívání těhotenství – počáteční radost střídá úlek, že je něco v nepořádku, následuje sdělení od lékaře, leckdy odosobněná komunikace zdravotníků kolem samotného zákroku, až po řešení s partnerem, kdy jde často u těžkou zkoušku vzájemného vztahu. Ženy popisují, co jim v jejich situaci pomáhalo, či naopak nepomáhalo. Některé příběhy končí radostně, že se maminkám podařilo následné těhotenství donosit a dočkaly se vytouženého miminka. Popisují, co vše musely překonat.

Druhá kapitola zmiňuje několik případů plánovaných interrupcí, kdy často ženu nutí partner nechtěné těhotenství ukončit. Složitá problematika má vždy dopad na psychiku ženy. Zmíněny jsou způsoby terapie i popisy prožívání ztráty s odstupem času.

Kniha obsahuje několik dopisů nenarozenému miminku od maminek či tatínků. Pokaždé se jedná o naprosto jedinečný příběh.

Poslední část je věnována tématu ztráta miminka jako prostor pro transformaci – kam může takto prožitá bolest ženu posunout. V závěru knihy jsou kontakty na psychologickou a psychoterapeutickou pomoc.

Kniha může pomoci lidem, kteří jsou konfrontováni s bolestnou ztrátou děťátka během těhotenství. Může přinést ponaučení pro blízké maminek i zdravotníky o tom, jak jednat s ženou prožívající takovouto bolest. Zdůrazňuje porozumění, umožnění ventilace emocí, význam ozdravných rituálů a v neposlední řadě může dát i naději, že po neúspěšných těhotenstvích se lze dočkat narození vytouženého miminka.

Svědectví o zármutku – C. S. Lewis

Známý britský spisovatel a profesor literatury popisuje své myšlenky a úvahy krátce po úmrtí své manželky. Jeho žena zemřela na zhoubné onemocnění, měla z prvního manželství dva syny školního věku. Jejich manželství trvalo krátce. Kniha má čtyři kapitoly. V první z nich autor hovoří o zklamání, skutečnost ztráty vnímá jako nespravedlivou. Z počátku nemůže mluvit s dětmi jeho ženy, myšlenky na maminku jsou pro ně velmi bolestné. Uvědomuje si rozpačitost chování jeho přátel k němu. Vše se v jeho životě změnilo, chybí mu její tělesná přítomnost. Plně na něj dopadá osamocení.

V druhé kapitole vzpomíná na vlastnosti své ženy. Uvědomuje si, co pro něj znamenala, jak obohatila jeho život. Přemýšlí, kde, v jakém prostoru se jeho žena nyní nachází. Prožívá nervozitu, úzkost, strach, napětí. Cítí se jako loď, jejíž motor na pravoboku vypadl.

Ve třetí kapitole se snaží vymanit z pocitů, svou situaci racionalizuje. Všímá si, že v utrpení člověk poznává více sebe sama. Zkouší si znovu vystavět svůj svět, jakýsi domeček z karet, který se mu zbořil. Zamýšlí se nad utrpením mysli a těla. Začíná se tělesně zotavovat z obrovské vyčerpanosti. Zármutek začíná vidět i jako úzkostné očekávání něčeho pozitivního, vnímá, že Bůh mu chce dát radost. Ovdovění vidí jako jednu z nutných částí manželského vztahu. Po zamilovanosti, námluvách, sňatku, líbánkách, manželství ústí do ovdovění a je potřeba prožít i tuto fázi. Nechce se dál sebetrýznit, oživovat a protahovat svůj zármutek. Popisuje, že v okamžicích, kdy prožívá nejméně bolesti, mu na mysl přichází  jeho paní v plné své reálnosti, taková, jaká je a vnímá to jako dobré a posilující. Stále se vrací pláč, neuroza, rozmrzelost, hněv.

V poslední kapitole přirovnává zármutek procházce protáhlým, stáčejícím se údolím, kdy za kteroukoliv zatáčkou se každý den může objevit nová krajina. Uvědomuje si svou bolest, a přesto objevuje také dva zisky – když se obrací k Bohu, už nenachází zavřené dveře, a když se obrací k své ženě, nepociťuje vzduchoprázdno, ani patos vzpomínek jako dříve. Ve tmě zármutku už spatřuje záblesky světla. Manželku vidí jako krásnou členitou zahradu a Boha jako Zahradníka – chválí ho, že ji stvořil, a že se mu podobá. Svou ženu miluje dál, ne její obraz či vzpomínky na ni.

Nebe opravdu je… – Todd Burpo a Lynn Vincent 

Tato kniha nabízí možnost vidět a věřit, že „nebe opravdu je“ a může změnit naše smýšlení o věčnosti. Knížka je letmým pohledem na svět, který nás čeká a kde „nikdo není starý a nikdo tam nenosí brýle“.

Popisuje vyprávění ani ne čtyřletého chlapce jménem Colton Burpo, který přežil komplikovanou operaci slepého střeva a sdělil svým rodičům, že během operace odešel z těla – a pravdivost svého prohlášení potvrdil tím, že přesně popsal, co mezitím dělali rodiče v jiné části nemocnice.

Colton vypráví, jak navštívil nebe a co mu říkali lidé, které tam potkal a které nikdy před tím neviděl. Mluvil i o událostech z doby před svým narozením. Při vyprávění své rodiče ohromoval popisy o nebi, které přesně odpovídaly Bibli, protože ještě neuměl číst. Vypráví o svých setkáních s dávno zesnulými členy rodiny. Popisuje Ježíše, anděly a Boha, jak je opravdu veliký a jak nás miluje.

Příběh Coltona v knize převypráví jeho otec. Coltonovi rodiče se radovali ne jen ze zázračného uzdravení svého synka, ale také, že „navštívil nebe“ a vypráví nám o tom.

Přečtením knížky se může očistit naše víra, aby to byla víra dítěte.

Dívka s pomeranči – Jostein Gaarder

Hlavním hrdinou je patnáctiletý Georg, který žije běžný život mladého kluka, dokud jednoho dne neobjeví dopis od svého otce Jana Olavy, který zemřel, když byl Georg malý. Dopis je pro Georga jako zázrak z minulosti – poslední možnost, jak poznat otce, kterého si stěží pamatuje. Dopis se stává hlavním rámcem knihy a vypráví příběh velké lásky, kterou Jan Olav zažil, když potkal tajemnou dívku s pomerančem.

Dívka s pomeranči se objeví v tramvaji, v ruce drží tašku plnou pomerančů. Jan Olav je okamžitě fascinován a po jejich krátkém setkání se nemůže zbavit myšlenky na ni. Osud je ale vrtkavý. Neznámá dívka zmizí z jeho života a Jan Olav se ji snaží znovu najít. Příběh jejich setkání a hledání je plný romantiky a náhod. Není přitom jasné, zda se dívka s pomeranči objeví znovu nebo zda zůstane jen vzpomínkou.

Jak Georg čte otcův příběh, začíná si uvědomovat, že dopis není jen vyprávěním o lásce, ale také o tom, jak je důležité vnímat přítomnost a žít naplno. Otec klade v dopise synovi klíčovou otázku: „Kdybys věděl, že tvůj život bude krátký, ale plný lásky a smyslu, rozhodl by ses přesto ho prožít nebo by ses raději nenarodil?“

V závěru se ukáže, že Georg je výsledkem lásky mezi Janem a neznámou dívkou, což dává celému dopisu ještě větší význam. Otec nechce jen svému synovi sdělit, jak se jeho rodiče setkali, ale také ho vést k tomu, aby přemýšlel o vlastním životě a o tom, jak si vážit každého dne.

Celý příběh klade důraz na křehkost a pomíjivost života. Jan Olav věděl, že jeho život bude krátký a přesto se rozhodl plně ho prožit a věnovat se tomu, co bylo pro něj nejdůležitější – milovat a věnovat se svému synovi Georgovi. Tento přístup ke křehkosti života je inspirací nejen pro Georga, ale i pro čtenáře, aby se zamyslel nad vlastními životními prioritami.

Tato kniha nás vede k tomu, abychom se nebáli hlubších úvah o smyslu naší existence. Autor nás prostřednictvím otcovských slov nutí klást si otázky o tom, co je v životě opravdu důležité – zda honba za úspěchem, kariérou či materiálními věcmi nebo spíše prožívání skutečných lidských vztahů, lásky a okamžiků štěstí. Kniha nás zároveň učí přijmout realitu, že smrt je nevyhnutelnou součástí našeho života, ale že to nemá být důvod ke strachu či pasivitě. Místo toho bychom měli využít každý den naplno a přijmout fakt, že život je krásný právě proto, že není nekonečný. Georg skrze otcův dopis pochopí, že i když jeho život byl krátký, byl naplněn smyslem a láskou. Tato myšlenka mu umožňuje navázat na otcův odkaz a přemýšlet nad svým životem s větší hloubkou a porozuměním.

Smrt nemá poslední slovo – Christiana Pacciniová a Simone Troisi 

Knihu napsali manželé Christiana Pacciniová a Simone Troisi, kteří byli věrnými přáteli Chiary a Enrico Petrillových a o nich pojednává tato kniha. 

Manželé Chiara a Enrico čekali první dítě a už při druhé kontrole se ukázalo, že dítě má vrozenou vadu, nevyvinutý mozek anencefalii. Lékaři jim doporučovali ze zdravotních důvodu, potrat. Chiara se však po poradě s manželem rozhodla donosit anencefalické dítě, dceru, Marii Gratii Leticii, která po narození byla pokřtěná a za půl hodiny zemřela. Za nedlouho manželé Petrillovi čekali druhé dítě, chlapce Davida Giovanni a zjistilo se, že i on je postižený, chyběla mu jedna noha a druhá byla zakrnělá a při dalším ultrazvukovém vyšetření se zjistilo, že chlapci chybí ledviny a následkem toho se nemohou vyvinout plíce. David Giovanni byl hned po narození pokřtěný a za třicet osm minut umřel.

Krátce, než zjistili, že čekají třetí dítě, z afty na jazyku se Chiaře vyvinul zhoubný nádor. Během těhotenství prodělala operační výkon v anestezii-odebrání kousek tkáně. Chiara však dále odmítla léčbu, aby neohrozila dítě.  A tak se manželé dočkali třetího, zdravého dítěte, Francesca. Když mu byl jeden rok, jeho maminka Chiara umírá, bylo jí 28 let. 

V knize se popisuje příběh, kde nedojde k zázraku uzdravení, ale kde oba manželé zažijí víc než zázrak: pokoj, radost z moci Boží blízkosti, která rozšiřuje srdce, pomáhá přijmout Boží záměr, dodává naději uprostřed bouře.

Knížka je také především o doprovázení, zvláště modlitbou mladé ženy, matky, která bojuje s nevyléčitelnou nemocí a přitom čeká dítě. Pojednává o mateřské lásce Chiary, která odmítá léčbu, aby neohrozila své dítě, jež nosí pod srdcem. S Chiarou bok po boku jde po cestě jejího utrpení zvláště její manžel, jejich duchovní otec a mnoho jejich přátel, rodinní příslušníci i členové církevních společenství, kteří se za ně modlili.

Příběh manželů Chiary a Enrika a jejich syna Francesca (i obou sourozenců v nebi) již zasáhl tisíce lidí v Itálii i jinde. Vypráví o utrpení, a přitom je silným svědectvím o Boží lásce, o rodičovské lásce i přátelské doprovázející lásce, kterou „neuhasí ani velké vody“.