A to jak v podobě podpory morální, tak i finanční. Když projekt zaštítil svou autoritou i diecézní biskup mons. Jiří Paďour, OFMCap., ředitelka Diecézní charity Mgr. Michaela Čermáková i řada dalších, úspěch se přestával vznášet kdesi daleko v oblacích a začal získávat reálné obrysy. 24. 9. 2003 byl oznámen výsledek veřejné obchodní soutěže. Vítězem se stala firma Metrostav, a.s., se kterou byla uzavřena smlouva o dílo 25. 3. 2004. Tehdy činila cena něco přes 57 mil. korun. V průběhu času díky zvýšení DPH, vícepracím aj., nakonec částka převýšila hodnotu 80 mil. Kč.

Stavba začala oficiálně 19. 2. 2004, když došlo ke slavnostnímu předání staveniště generálnímu dodavateli – firmě Metrostav. Při této příležitosti z úst zástupce Ministerstva zdravotnictví PhDr. Filece mj. zaznělo: „Zařízení tohoto typu jsme v minulých dobách neznali. Jestliže je dnes naprosto běžné, že otcové mohou být u zrození svých dětí, totéž nelze říci o konci života. Hospice jsou zařízeními na polidštění nejen zdravotnictví, ale celé společnosti. 60 milionů není malá částka, ale ukazuje se, že když je myšlenka opravdu silná, peníze se najdou. Proto nejsou peníze to hlavní, hlavní jsou lidé dobré vůle a to se v Prachaticích naplnilo..“

V dubnu 2004 začaly demoliční práce a na konci téhož roku bylo možno konstatovat, že hrubá stavba je hotova. Během jara 2005 probíhaly dokončovací práce a započalo vybavování vnitřním zařízením. Dne 24. října byl hospic za účasti vysokých státních, krajských a církevních činitelů slavnostně otevřen a 1. listopadu 2005 jsme oficiálně zahájili provoz.

Po pětiletém studiu nastává další velký zlom v životě Jana Neumanna – vrací se totiž na krátký okamžik do Prachatic, aby učinil konečné rozhodnutí a na pozvání biskupa Františka Patrika Kenricka odjíždí do Ameriky.

Na přelomu let 1854/1855 se Jan Neumann vrací ještě jednou na delší dobu do Evropy a mimo jiné navštěvuje také rodné Prachatice. Na tentýž rok připadá i jeho nejvýznamnější nadčasový počin – založení 3. řádu svatého Františka. Nedlouho poté, v roce 1860, se pozemská pouť Jana Neumanna, biskupa filadelfského, uzavírá.

Jeho osobnost, činnost a odkaz ovšem zůstává předmětem zájmu i po jeho smrti – nejen v Čechách a v Prachaticích samotných, ale v celé katolické církvi. V jeho domovském městě byl hned roku 1861, v domě, kde se Neumann před pěti desítkami let narodil, otevřen klášter sester sv. Karla Boromejského. V době zcela nedávné, roku 1993, byla vysvěcena kaple Jana Neumanna v děkanském kostele sv. Jakuba v Prachaticích. Největšího uznání se ovšem Janu Neumannovi od celé křesťanské obce dostalo v roce 1977, kdy byl ústy papeže Pavla VI. svatořečen v Římě.

ke studiu vrátila a dokončila jej ještě před rolí sociální pracovnice, i když postižení páteře učinilo její kariéru zdravotní sestry nereálnou.

Byla v mnoha ohledech šarmantní starší dámou, charismatickou ženou se silnou osobností a velkým talentem pro navázání přátelství. Byla tak nevšedním inovátorem v léčbě fyzických i psychologických aspektů bolesti, že vstoupila nakonec do  Královské britské společnosti lékařů (1974), Královské společnosti zdravotních sester (1981) a Královské společnosti chirurgů.

Byla oceněna uznávanými Templetonovou, Onassisovou a Wallenbergovou cenou, řadou čestných titulů a medailí, byla povýšena z OBE (1967) na DBE v roce 1980 a povýšena do šlechtického stavu (Order of Merit- Dame Cicely Saunders) v roce 1989. V roce 2001 byla oceněna prestižní humanitární cenou Condrada N. Hiltona – s finančním ohodnocením jednoho milionu dolarů.

Nic z výše uvedeného nicméně nezískala snadno. Cicely Mary Strode Saunders se narodila v Barnetu, v severním Londýně, v roce 1918. Byla prvorozenou dcerou prosperujícího, despotického realitního agenta, jehož nešťastné manželství s plně závislou ženou se rozpadlo v roce 1945. V tomto pro sebe kritickém roce Cicely dokončila své vzdělání na Oxfordu a rázně vyměnila agnosticismus, ve kterém byla vychovávána, za vážné uvažování o náboženském poslání při hledání misijní služby.

Cicely měla láskyplný vztah k umírajícímu pacientovi, Davidu Tasmovi, uprchlíkovi z waršavského ghetta, kterého potkávala na svých prvních vizitách v nemocnici sv. Thomase – pracovala zde v roli sociální pracovnice. On byl číšník, bez přátel, rodiny a neměl jinou útěchu než v lásce, kterou Cicely sama v sobě objevila. Tehdy poznala, jak nádorová bolest může být mírněna moderními léčebnými postupy, a že nevyhnutelný stres může být učiněn snesitelnějším charakterem péče, která staví fyzické, psychosociální i spirituální potřeby pacienta na stejnou úroveň významu.

Zkušenost z role dobrovolnice v nemocnici Sv. Lukáše a Bayswater Home pro chudé umírající přesvědčila Cicely Saunders o nutnosti změny ustáleného názoru zdravotníků o umírání, smrti a truchlení. Znovu se pustila do studia chemie a fyziky a v 38 letech získala odbornost lékařky. Poté mísila svou roli členky výzkumného týmu léčby bolesti, se zázemím v nemocnici St. Mary´s, Paddington, s pokračováním činnosti sociální pracovnice v nemocnici St. Joseph´s Hackney. Zde poznala od charitních sester, jak mnoho lze udělat pro umírající s podporou láskyplné péče a zde také začaly stále větší roli hrát její neorthodoxní názory o mírnění bolesti.

Co posléze vyjadřovala a co je nyní také široce přijímáno, byl názor, že intermitentní reaktivní mírnění průlomové bolesti je mnohem méně efektivní než dosažení stabilizovaného stavu v kontrole bolesti, kdy pacient je ještě schopen si udržet určitou bdělost a dokonce jistou kvalitu života.

V nemocnici sv. Josefa Cicely Saunders poznala dalšího z Poláků, který změnil její život. Změna osobnosti Antoni Michniewitze jí ukázala, že umírání- podobně jako láska- může nejen potřebovat podporu, ale může doprovázejícího i obdarovat. Jeho úmrtí ji inspirovalo k založení St. Christopher´s hospice pojmenovaného po svatém patronu poutníků- jako místo, poskytující přístřeší na nejtěžší části životní cesty.

St. Christopher´s hospice zajišťoval primárně péči o onkologicky nemocné, protože Cicely Saunders viděla mezeru v NHS (National Health System). Vycházela také ze studie Marie Curie Foundation z roku 1952, sledující potřeby těchto nemocných a později Gulbenkianovy zprávy o péči u pacientů s chronickou únavou. Dnes se tento pohled již přenesl mnohem šířeji i do dalších oblastí zdravotní péče a jiných, než jen nádorových onemocnění.

Plánování umístění a financování hospice v Londýně Sydenhamu trvalo roky. Zde Cicely Saunders vyzkoušela všechny své představy o možnostech kombinace kvalitní lékařské péče s podporou pacientů a jejich rodin v domácím prostředí, čímž měnila existující pohled na péči o umírající v praxi. Během boje o finanční i odborné zázemí této péče se Cicely Saunders ukázala být zdatným vedoucím lékařem, téměř geniálním fundraiserem, houževnatým správcem a celosvětovým zastáncem hospicové myšlenky. Bylo zřejmé, že dosáhla toho, co si dala za cíl.

Její vliv na myšlení zdravotníků v péči o umírající se nejvíce projevil tehdy, když anglická Královská lékařská společnost uznala paliativní medicínu za samostatný lékařský obor. Když byla v roce 2002 zahájena činnost Nadace Cicely Saunders, její reputace přivedla nejvýznamnější specialisty Severní Ameriky a Austrálie k účasti v mezinárodním vědeckém poradním výboru. Cíle nadace jsou promítnout výzkum evidence based medicine do všech aspektů paliativní medicíny a péče o umírající, s důrazem na multiprofesionální spolupráci a propojení klinické i výzkumné práce.

Před mnoha lety, na jednom ze sympózií, v odpovědi na otázku o pohledu na vlastní smrt, uvedla Cicely Saunders, že věří v náhlé úmrtí, ale preferovala by umírání- jak se i nakonec stalo- na rakovinu, která by jí dala důvod a příležitost uvědomit si čas pro vlastní životní sebereflexi a možnost dát si své osobní světské i spirituální věci do pořádku.

Madam Cicely Saunders, OM, DBE, zakladatelka moderního hospicového hnutí, se narodila 22. června 1918 a zemřela 14. července 2005 v 87 letech.

Kaple sv. Jana Pavla II.

NEJSTARŠÍ SAKRÁLNÍ PROSTOR NA SVĚTĚ ZASVĚCENÝ SV. JANU PAVLU II. SE NACHÁZÍ V PRACHATICKÉM HOSPICI SV. JANA N. NEUMANNA.

V neděli 1. května 2011 českobudějovický biskup mons. Jiří Paďour, OFMCap. dedikoval kapli v našem hospici na kapli bl. Jana Pavla II. Stalo se tak necelých 6 hodin po té, co papež Benedikt XVI. na  náměstí sv. Petra ve Vatikánu svého velkého předchůdce prohlásil za blahoslaveného. Od svatořečení v r. 2014 nese název kaple sv. Jana Pavla II.

Možná vás napadá otázka, proč v hospici – rodném domě sv. Jana N. Neumanna – není kaple zasvěcena právě jemu? Důvod je jednoduchý. Kaple sv. Jana N. Neumanna v budově již je – v klášterní části areálu a slouží sestrám boromejkám. Pro potřeby hospice a pacientů pak byla zbudována bezbariérová kaple nová…

Přenesení ostatků

Když papež Benedikt XVI. svého předchůdce v Římě beatifikoval, asi nikoho z nás v tyto chvíle nenapadlo, že Jan Pavel II. s námi jednou bude v kapli i fyzicky.

S myšlenkou případného získání ostatků přišla jedna z lékařek, která v hospici pracuje. Již vícekrát jsme v hospici měli příležitost si ověřit, že Bůh přeje naivním bláznivým nápadům, jsou-li dostatečně upřímné a bezelstné. Sepsal jsem tedy žádost adresovanou krakowskému metropolitovi Stanislawu kardinálu Dziwiszovi, kterou do polštiny vstřícně přeložil P. Bogdan Ganczarski z Volyně. Spolu s laskavým písemným doporučením o. biskupa Jiřího bylo před Vánoci vše odesláno.

Dlouho nebyla nijaká odezva. Po dvou měsících mne naděje na získání ostatků již opouštěla. Jako poslední aktivitu jsem se rozhodl napsat emailový dopis na krakowskou kurii s „nenápadným“ dotazem, zda-li žádost vůbec doputovala na patřičná místa. Krátký text jsem si přeložil do polštiny a jal se do adresáře v mailové zprávě kopírovat elektronické adresy z webové stránky krakowské arcidiecéze. Do odeslání emailu scházelo několik málo minut. V ten moment vstoupila do mé kanceláře paní recepční s došlou poštou. Na prvním místě ležel dopis z Polska s kardinálským znakem na obálce…

Odpověď byla kladná, žádosti kard. Dziwisz vyhověl. Ostatky si prý můžeme vyzvednout osobně v Krakowě po telefonické domluvě v kanceláři kurie. Poprosil jsem o. biskupa, aby na dlouhou cestu se mnou uvolnil mého kamaráda Tomasze Piechnika. Vyrazili jsme v pondělí 25. 3. 2013 ráno. V Třeboni ještě přistoupil P. David Henzl. Chovali jsme naději, že budeme mít čest ostatky  bl. Jana Pawla II. převzít z rukou tehdejšího jeho osobního sekretáře a nynějšího nástupce na krakowském arcibiskupském stolci, kard. Dziwisze. Podmínkou bylo přijet do 13:00. Díky dopravní zácpě v centru Krakowa jsme na arcibiskupství dorazili až před čtrnáctou hodinou. Pan kardinál již byl pryč. Podle sekretářky – řeholní sestry – máme přijít v 15:00 a snad z rukou alespoň některého z prelátů ostatky převezmeme. V daný čas jsme nervózně přešlapovali na místě. Vstupujeme do krásného velkého barokního sálu s historickými portréty polských hierarchů. Jaké bylo naše překvapení, když do sálu vešel sám otec kardinál. Se všemi se pozdravil. Krátce pohovořil a vyznal se z náklonnosti k české zemi a českému národu. Posléze se vzdálil do boční místnosti, aby se vrátil s malou červenou krabičkou. V ní se skvěl malý kruhový pozlacený relikviář, uprostřed prosklený. A v něm kousek plátna s kapkou krve bl. Jana Pavla II. Po krátkém rozhovoru pro Českou televizi se o. kardinál s námi rozloučil se slovy, že nám dává to nejcennější, co má…

Plni rozrušení si zcela neuvědomujeme, co vše se vlastně odehrálo. Vycházíme z arcibiskupského paláce. Krabičku s relikviářem skrývám pod sakem, v kapse košile na hrudi, u srdce. V tu chvíli zavanul tak silný vítr, že nás stálo sil udržet se na nohou a neztratit rovnováhu. První myšlenka, která mi přišla mna mysl – Jan Pavel II. přece miloval vítr. Vítr, jako symboliku vanutí Ducha svatého. V tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu s námi…

Cesta zpět ubíhala rychle i proto, že za volantem jsme se mohli střídat. Mí spolucestující vystupují v Třeboni, resp. Č. Budějovicích. Do hospice přijíždím na druhý den dopoledne. V kapli již čekají hospicoví zaměstnanci – pan primář, vrchní sestra a další. Mj. také sestra z místní komunity sester boromejek. Jak že se jmenuje? SM. Jana Pavla, SCB…

O biskup Jiří určuje, že ostatky budou uloženy do kříže v centrální části kaple. Oslovuji truhláře, aby v kříži vhodně vytvořil malý prostor pro uložení. Za několik dní zvoní neznámý telefon. Na druhém konci se ozve hlas uměleckého vitrážisty, který sděluje, že by si považoval za čest dobrovolnicky a zdarma vyrobit sklo na zakrytí prostoru ostatků po jejich uložení do kříže. A tak se stalo. Ostatky jsou, díky vstřícnosti a zbožnosti dobrého člověka, uzavřeny originálním sklíčkem z relikviáře sv. Reparáta z 18. století!…

V pátek 5. dubna od 15 hodin v kapli sv. Jana Pavla II. začíná mše sv. vedená mons. Jiřím Paďourem, OFMCap., naším sídelním biskupem. Při ní slavnostně ukládá ostatky „Božího sympaťáka“ k trvalé úctě do kříže, který je na očích z každého místa v kapli. Zázrak se stává skutečností…

Máme v hospici ostatky světce. Světce, jehož většina současníků znala, zažila. Kolik lidí na světě má tuto čest? Světce, který svým životem i svým utrpením světu ukázal, jak se nese kříž a těžká nemoc. Kdo jiný by měl být v hospici naším ochráncem? Sv. Jane Pavle II., oroduj za nás!

Robert Huneš, ředitel hospice